Kdy je čas se usadit?

Tags

Spoustu lidí mi závidí, že cestuji, objevuji svět, potkávám nové lidi a ohutnávám nová jídla. Mají mi vůbec co závidět?

Mám jednu známou, která je o několik let starší, a dělá to samé. Každý rok si sbalí pár svršků a odjede na sezonu do zahraničí. Jednou mi vyprávěla, jak potkala na zábavě svého známého, který jí vyprávěl, jak je úžasná a boží, protože nesedí doma na zadku a nevychovává děti. Byla nadšená, připadala si důležitě a až mi dokonce přišlo, že jí to trochu zvedlo nosánek nahoru.

Přemýšlela jsem nad tím, jestli je to vážně tak skvělé. Podle mě ne. Cestování a práce za hranicemi je báječná, ale pouze do určité míry. Nejsem si jistá, jestli bych v 35 letech chtěla mít takový přelétavý život.

Mám pocit, že ta kamarádka od něčeho utíká. S přítelem se jí nedaří, bydlí v malém městě, a tak tvrdí, jak je spokojená.

workMám druhou kamarádku, která také hodně cestovala. Začala v 19 letech, ve 23 letech se vdala a v 27 porodila své první dítě. Občas jí to mrzí, že už se nikam pracovně nepodívá, ALE na druhu stranu je velmi spokojená a role maminky a manželky ji baví a rozhodně by neměnila.

A co tím vším chci říct? Víte práce za hranicemi je skvělá zkušenost, ale musíte vědět, kdy to stačilo, kdy je čas se usadit. Mějte proto pootevřená zadní vrátka a občas se třeba vzdělávejte, dělejte si nějaké kurzy… Nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit.

 

 

Pracovat v zahraničí, nepodcenit domov …

Tags

, , ,

Všem, kdo se zajímají o práci v zahraničí, jsou výhody práce za hranicemi jasné:

  • zkušenost,
  • zlepšení jazyka,
  • vyplepšení životopisu,
  • lepší peníze (pokud nejste dobrovolník),
  • způsob, jak levně (levněji) cestovat,
  • noví přátelé
  • a další … (napište do komentáře🙂

Ve většině případů ovšem cesta za hranice není jednosměrná, ale podobně jako Tolkienův Bilbo Pytlík je to cesta tam a zase zpátky. Je tedy třeba nepodcenit to, co necháváte za sebou a k čemu se budete o zkušenosti bohatší (a možná o iluze chudší) vracet.

Pojištění

To je asi nejdůležitější bod. Než vyjedete za hranice, je-li vám víc než 18 let a nejste-li student

nezapomeňte se odhlásit od vašeho pojištění!

Neučiníte-li tak, může vás při návratu čekat nepříjemné překvapení v podobě obálky s dluhem. Problém spočívá v naší občanské povinnosti platit si každý měsíc zdravotní pojištění a nebo prokázat, že ho za vás platit někdo jiný.

Pokud tedy vyjíždíte do zahraničí, zjistěte si, jak to bude s pojištěním. Budete-li mít například pracovní smlouvu, pojištění bude za vás platit váš zaměstnanec. Při ukončení pracovního vztahu je pak třeba si u příslušné pojišťovny vyžádat nutné dokumenty, které prokazují vaši dobu pojištění. Pouhá smlouva totiž zpravidla neplatí. Všechny potřebné dokumenty naleznete zde.

Chcete-li si po ukončení zaměstnání v zahraničí požádat o dávky v ČR, je třeba podniknout krotky velmi dopře popsané zde: Portál EURES.

Pokud vyjíždíte do zahraničí na víc než 6 měsíců a nemáte v úmyslu pracovat, minimálně ne na smlouvu, rozhodně se odhlašte a zaplaťte si nějaké komerční pojištění. Musí být na více než 6 měsíců a během doby pojištění nesmíte zpět do ČR.

S kterou pojišťovnou poskytující dlouhodobé pojištění máte dobré zkušenosti?

Vydělávat si v zahraničí – tip pro odvážné!

Tags

, ,

Byli jste v létě někde u moře? Nu, já jsem si malou dovolenou udělala. Jen moře, Slunce a hlavně žádná práce! Ovšem neodvezla jsem si pouze pár suvenýru a spálená záda, ale také trochu inspirace.

Seznámila jsem se totiž s pár pouličními prodejci. Najdete je v nemálo zemí v okolí Středozemního moře – v Itálii, Řecku, ve Španělsku. Někteří prodávají věci a šmuky, které zakoupí levně, kdesi v čínsko vietnamských obchodech, ale mnozí jsou kreativní a vyrábí šperky, oblečení a jiné rukodělné výrobky.

Jak to funguje? Ne, každý, kdo takto prodává na ulici má licenci či dokonce živnostenský list. Je to věc, která se tak nějak tradičně dělá napůl na černo a zpravidla ve večerních hodinách. V některých městech, zejména v Itálii, je dobré před zahájením svého “obchůdku z chodníku” zajít na radnici a požádat o jakési povolení. Procedura je to jednoduchá. Potvrzení, které obdržíte, prokazuje, že prodávané výrobky jsou skutečně vámi tvořené – hand made. Ovšem jde skutečně jen o byrokracii, žádný konkrétní důkaz po vás chtít nebudou.

Pak už je to na vás. Najít si dobré místo, kde se večer prochází turisti, krámeček si nasvítit (nutný nějaký zdroj energie, 12 V baterie například) a umět je přilákat k vašemu zboží. Někdy toho prodáte hodně (až 100 euro za večer), někdy jste rádi, když nekončíte s nulou. Ale vždy získáte mnoho nových přátel, protože lidé pracující na ulici se rychle a rádi seznamují.

Máte trochu šikovné ruce? Jste tvořivý a nebojíte se lidí? Máte trochu zdravé drzosti? Pak by toto mohlo být právě pro vás!

A nemyslete si, že prodávají vždy pouze místní! Jelikož je to “na černo”, možnost je otevřená všem. Budete-li přeci jen mít konfrontaci s policií, ve většině případů vás jen požádají, abyste odešli. V nejhorším případě vám zabaví vaše zboží (pokud nemáte zmíněné povolení), ale prý je to skutečně vzácné!

U nás v ČR je to ovšem složitější a pravděpodobně bez ŽP nemožné …

Pár tipů

Tags

, , , , , ,

V tomto článku se tentokrt nezaměřím na žádná konkrétní povolání, ale ráda bych mluvila o tom, co je vlastně potřeba si rozmyslet nebo případně zařídit ještě předtím.

První věc je asi to nejdůležitější, člověk si musí nejdříve rozmyslet co chce dělat, co ho láká a zda je tahle práce opravdu to pravé, případně jestli se mu praxe v tomto oboru bude hodit do budoucna. I když se to nezdá být tak klíčové, věřte mi, že je. Nejhorší, co se vám může stát je zjištění, že vás práce nebaví. Většinou to ale zjistíte pozdě, když už není cesty zpět. Já jsem si dokonce musela jednou půjčit na https://www.ferratum.cz/pujcka, abych si mohla koupit letenku zpátky domů. Prostě ne vždycky to výjde, a o to důležitější je právě vaše volba KAM a PROČ.

Neméně důležité je si vyzjistit potřebu víza a různých jiných povolení v té oné zemi. Nepodceňujte to a informujte se zavčas na ambasádě. 

No a pokud plánujete vyjet za prací někam do Asie, neměli byste zapomínat na potřebná očkování proti zdejším nemocem, často vás do země ani nemusí bez očkovacího průkazu pustit, tak pozor na to.

 očkování 
Zbytek už je na vás🙂 Ať už to zní jakkoli děsivě a občas to chce hodně námahy a financí vycestovat, určite to stojí za to vyjet za prací do ciziny a získat tak cenné životní zkušenosti a praxi.

Dobrovolnictví

Tags

, ,

Dobrovolnice

Dobrovolnice

Ráda bych se s Vámi podělila o další moji zkušenost týkající se práce v zahraničí. Stát se dobrovolníkem může každý, ať je Vám 18 nebo třeba 60 let, můžete vyjet za hranice a pomáhat třeba na farmě, v hostelu nebo v domácnostech. K tomu poznáte nové lidi, procvičíte cizí řeč, rozšíříte si obzory, naučíte se nové věci.

Já osobně mám zkušenost s dobrovolnictvím na farmě na Islandu, kde jsem zůstala zhruba dva týdny a pomáhala krmit zvířectvo a dojit krávy, občas i s jinými věcmi, záleží co je potřeba. Být dobrovolníkem znamená, že nejste placeni, ale zato si neplatíte ubytování ani stravu.

Na Islandu jsem pracovala ještě v jednom zábavním centru pro skauty, což byla taky skvělá zkušenost. Tam šlo o jiný typ práce, uklízela jsem a pomáhala v kuchyni. Bylo nás tu ale asi 10 dobrovolníků, takže každý večer jsme strávili společně, občas jsme jezdili na výlety a krátili si čas hraním her.

Existuje spoustu míst po celém světě, kam se můžete prostřednictvím dobrovolnictví podívat, tak proč to nevyužít? Nemáte co ztratit🙂

Práce lektora anglického jazyka

Tags

, ,

Mojí další pracovní zkušeností je práce jako lektorka angličtiny v turecké Antalyi. Pokud se někdy rozhodnete této práci v Turecku věnovat, jistě se vám bude hodit několik následujících rad a zkušeností.

Větsina jazykových škol vyžaduje certifikáty o absolvování zkoušek z anglického jazyka, například TOEFL nebo CELTA. Nic takového jsem neměla, takže jsem měla trochu nevýhodu. Ale asi jsem je přesvědčila svými jazykovými schopnostmi:-)

Englishcourse

Englishcourse

Naštěstí jsem měla praxi z České republiky, kde jsem učila děti v mateřských školkách, takže možná i to byl malý plus k dobru.

Nejdřív jsem si lámala hlavu, jak takovou práci sehnat a nakonec to bylo snazší, než jsem myslela. Nachystala jsem si životopis, průvodní dopis a obeslala snad všechny místní jazykové školy. Jaké bylo moje překvapení, když mi jich odepsalo hned několik.

Vydala jsem se tedy na pohovory, kde mě vždy přijali mladí lidé. Nechci si nijak fandit, ale myslím, že jsem se líbila všude, vzhledem k tomu, že se mnou většina chtěla začít ihned spolupracovat. Ne všude se mi však líbil plat v poměru za počet hodin, které jsem měla odpracovat.

Nakonec jsme se dohodli s jednou známou, v Turecku oblíbenou jazykovou školou. Vyřídili mi pracovní povolení, pojistili mě a plat byl také odpovídající.

Pracuji tam dodnes a i když jsou někteří studenti lehce problémoví a občas mám pocit, že jim danou látku do hlavy nikdy nevtluču, práce mě baví.

Pokud máte nějaké dotazy ohledně práce v jazykové škole, klidně napište, ráda vše zodpovím!:-)

Animátořina potřetí

Tags

, ,

Minule jsem psala o tom, jaké to bylo připravovat pro děti minidisco a celkově o práci animátora..

Tentokrát bych chtěla popsat večerní program, tzv. showtime jak to nazývali šéfové. Odpoledne jsme se zase sešli se všema u bazénu a bylo nám dáno za úkol nacvičit si s dětmi nějakou choreografii. Děti jsme si rozdělili do různě namíchaných skupinek a snažili se je naučit pár tanečků, aby to vypadalo tak nějak synchronizovaně a aby překvapily rodiče🙂

Dětem jsme dali všemožné rekvizity a oblekli je třeba do kostýmu žabičky nebo berušky, byla to legrace. Všechyn to moc bavilo a nadšeně poskakovali na hudbu ze Shreka.

Shrek a oslík

Shrek a oslík

Večer kolem osmé byl onen showtime, kde děti měly předvést taneček i rodičů, něco jako česká besídka. Až na pár nepovedených otoček se to všem moc a moc povedlo a my animátoři jsme na sebe byli moc pyšní.

Rodiče byli taky spokojení a tleskali svým ratolestem o sto šest. Večer, nebo spíš už v noci jsem přišla na pokoj a lehla a unsula. Byla jsem mrtvá z celého dne, ale štastná, že se další den povedl na jedničku🙂

Zatím se mějte krásně!

Animátořina podruhé

Tags

,

… hned navážu na předchozí článek, kde jsem psala, jak vypadala první část mého dne jako animátorka.

Ve tři byl zase nástup u bazénu. Zase jsme řekli program na odpoledne, každý ve svém jazyce, takže jsem postupně byla schopná říct asi v pěti jazycích, že zvu všechny na plážovou diskotéku:-)

Docela mě bavilo dělat klauna. Zmalovala jsem sebe i děti, dali jsme si paruky a chodili okolo bazénu a dělali různé fórky.

Když bylo ošklivé počasí, takže skoro nikdy, byly na programu aktivity uvnitř miniklubu. Malování, stříhání, malování na obličej a další, většinou kreativní věci.

Končilo se něco kolem šesté. Chvíle na odpočinek, sprcha a večeře. Kdo si myslel,že jsme měli čas u večeře na alespoň chvilkovou relaxaci, tak se plete. Neustále k nám chodili klienti a na něco se ptali. Nebo s námi chtěli jíst děti. Takže jsme do sebe jídlo tak tak naházeli, aby žaludek neplakal. Odborníci na výživu by zaplakali – každé sousto žvýkejte, vychutnávejte si ho. Haha.

minidisco

minidisco

Po večeři se jako na povel sešli všichni klienti  na terase. Většinou si dali sklenku vína a naším úkolem bylo je bavit, respektive si s nimi povídat. V osm to vypuklo – minidisko. Holčičky na diskotéku chodily vyparáděné, v sukýnkách a zapletenými copánky, byly roztomilé.

Půl hodiny jsme tančili na  dětské skladby ze všech koutů světa. Takového hopsání a tančení jsem nikdy předtím nezažila, však možná proto jsem za svoji animátorskou práci shodila skoro deset kilo. I dnes, skoro sedm let poté, si stále pamatuju jednotlivé kroky a v hlavě mi zní melodie těch báječných dětských písniček.

Tak, tohle byla druhá část o práci animátora. Je toho tolik co psát, proto to dělím na části, aby vás to nenudilo:-)

Příště budu popisovat showtime!

Mějte se krásně!

Moje první zkušenost s prací v zahraničí – první část

Tags

,

Bylo to tak jednoduché a bláznivé, šlo o velmi spontánní nápad. A zajistil mi nejlepší léto mého života. Strávila jsem totiž několik měsíců jako animátorka. To znamená, že jsem se starala o děti klientů, kteří přijeli s naší cestovní kanceláří do hotelu a chtěli si od nich trochu odpočinout.

Bylo to opravdu snadné. Nevím už, kde jsem k této práci přišla, kde jsem ji viděla poprvé, každopádně si pamatuji, jak jsem sepisovala životopis a poslala ho do cestovních kanceláří. Jaké bylo mé překvapení, když si mě pozvali na pohovor. Nebála jsem se, nebylo čeho, možná, že jsem jen byla trošku nervózní.

minidisco

Paní byla moc milá. Pohovor probíhal jak v češtině, tak v angličtině. O pár dní později mi volali, že mě berou. Má radost neznala hranic. Už jsem se viděla na pláži, jak se ráchám v moři a vrcholem mé práce je to, že postavím s dětmi hrad z písku. Jak jsem se spletla!

Můj pracovní den začínal zhruba v devět ráno – sešli jsme se u bazénu, kde jsme řekli, jaký je program dne a potom jsme se rozešli na svá místa, já do miniklubu. Po snídani se začaly trousit děti a já jim musela být plně k dispozici. Když byl zrovna pirátský den, uvázaly jsme si šátky a hledali po hotelu poklad, nebo jsme přepadávali německý/polský tým, když byl den vodního světa, dočkala jsem se stavění hradů a den strávila především na pláži.

Kolem 12:00 byl čas na klubové tance, takové ty tanečky, co tancují všichni spolu u bazénu a pak se šlo na oběd. Někdy náš šéf vymyslel, že budeme jíst s dětmi, takže jsme uhýbali náletům špaget a kečupem malovali krev na ruce. No byla to sranda, to zase ano.

Po obědě jsme KONEČNĚ měli chvíli na sebe. Někdy jsem šla na pláž, někdy jsem usnula hned po příchodu na pokoj, ale většinou jsem prala nebo uklízela pokoj.

Takhle vypadala první část velmi náročného dne.

Chcete vědět pokračování? Počkejte si na zítřejší příspěvek:-)